Když jsme 11. září 2001 v přímém přenosu sledovali, jak se v New Yorku zřítily tři mrakodrapy, bylo to příliš děsivé, než aby někoho napadlo, že se může jednat o „inside job“. O tom, co se stalo, dlouho panoval konsenzus, tedy společně sdílená víra, že tento čin má na svědomí 19 teroristů islámské al-Kájidy, vedené Usámou bin Ládinem. Až s odstupem se v Americe začalo pochybovat o pravdivosti vládního příběhu. Na 3000 architektů, inženýrů a stavbařů vyloučilo, že by šlo letadlem zbourat mrakodrap, a v případě třetího mrakodrapu WTC7 vyloučili spontánní zřícení a shodli se, se jednalo o řízenou demolici. 

O připouštění důkazů, že vládní vyšetřovací komise odvedla mizernou práci, respektive zmanipulovala vyšetřování na politickou objednávku, se dodnes vede právnická bitva. Například kdo smí předkládat nepohodlné důkazy soudu, anebo zda vládní zpráva musí být přesná či pravdivá. Pravda nakonec vyjde na světlo, ale pokud je příliš špinavá, nebývá po ní poptávka. Podobně jako u bank platí „too big to fail“, příliš velká na to aby padla, platí o operacích pod falešnou vlajkou, že když je spiknutí příliš obludné, normální člověk ho neprokoukne. Je-li konsenzus v rozporu s pravdou, většina upřednostní konsenzus.

Co se vymyká společně sdílené víře, bagatelizuje se coby konspirace. Rozdíl mezi konspirací a pravdou bývá někdy rok, jindy jen měsíc, v každém případě je ale rozdíl mezi konsenzem a pravdou. V minulosti panoval konsenzus, že země je placka. Později ho nahradil konsenzus, že je země kulatá. Jestliže se dopracujeme ke konsenzu, že vesmír je hologram, bude to jen další důkaz, že pokud něčemu společně věříme, neznamená to automaticky, že je to pravda.

Není to tak dávno, co panoval covidový konsenzus, kterého se mnoho lidí stále drží, přesto, že se už běžně o celé kauze může psát pravda. Manipulace, které nepodlehla pouze laická veřejnost, ale také spousta doktorů, měla tak obludné, globální parametry, že po špinavé pravdě není všeobecná poptávka. Konsenzem se stalo hluboké postcovidové ticho.

Máme pak zde i „klimatický konsenzus“, že člověk negativně ovlivňuje planetární přírodní procesy. Komu je toto tvrzení podezřelé, má k disposici seriózní oponentní vědecká stanoviska, že jsme konfrontováni s cyklickou změnou, na kterou má člověk zcela zanedbatelný vliv. Na klimatické změny je třeba se adaptovat, změnit je v lidských silách nebí. A opět: Než přehodnotit ve světle nepříjemné pravdy konsenzus, uchylujeme se alibisticky k mlčení. S výjimkou fanatiků, u kterých platí, že nekoresponduje-li jejich přesvědčení s fakty, tím hůře pro fakta, tedy pro geologii, fyziku či matematiku.

Na co je konsenzus alergický, je pravda. Pravda totiž osvobozuje. Konsenzus na pravdu žárlí, sám chce být pravdou, a to za každou cenu. Proto když je usvědčen ze lži, obrací kabát na nový konsenzus. Klidně i na svůj protiklad!